Srdcaře musí být někdy komické pozorovat...
"Srdcaře" "impulzivníčka" a zároveň člověka "když-ho-něco-napadne-musít-to-být-hned!!!" někdy musí být fakt komický pozorovat. Teda, předpokládám, že mě konkrétně v těchto dvou vtipných hodinách nikdo nepozoroval, ale kdyby.., tak se baví. Bavila jsem se i já, sama nad sebou. Ale jakmile jsem začala, věděla jsem, že to dokončím, ať se stane, co se stane a ať to dopadne jakkoli. Což se přesně stalo.
O čem to celé bylo? O změně na jedné z mých stěn v terapeutovně, konkrétně znázornění mnoha emocí na viditelné místo, tak, aby si člověk v terapii mohl kdykoli dojít pro odpověď "jak mi teď vlastně je" a nemusel se zbytečně stresovat tím, že to neumí popsat. Původně jsem to měla vymyšlené úplně jinak – samozřejmě – ale pak přišel impuls, že TEĎ, takže… Ano. Muselo to být.
Takže co všechno bylo špatně? No všechno… :-D
Sloupnutí předchozího citátu ve formě tapety ze zdi. Představa, že když jde zlehka a bez zničení dolů jedno slovo, půjde celá věta o průměru několika metrů… Haha. Špatně.
Zvolený formát. Malý. Jenže když jsem to chtěla mít DNESKA, tak to BUDE, i se špatným formátem! Špatně, Baru.., ooo, tak moc špatně…
Obyč, ale BAREVNÉ, připínáčky tlouct do zdi. Byť jemně. No ani jemně prostě!!! Úplně špatně. (Na jeden přibitý, průměrně 2-3 zničené).
Zametení pokaždé, když se k zemi poroučel další připínáček. (Protože ty ostatní už přeci budou držet) Proč by měly? Baru! Špatně.
Domalování vodovkami, až když papíry "visely" na stěně. Špatně. Strašně špatně. (Když už ten papír totiž konečně jakžtakž drží na tej zdi a teprve v tu chvíli na něj začnete nanášet vodovkama, hádejte, co se stane? Nojo, zkroutí se a popadá to znovu. Takže nový díry do zdi. Nový díry do papíru.) Baru...
Připravení si materiálu na večerní skupinu přímo pod tuhle nepoddajnou :-D zeď – s tím souvisí to neustálé zametání. Špatně. Ale nachodila jsem dost kroků – ke koši, pro smetáček, zamést, zpátky, znovu. Znovu. Znovu. Znovu. Znovu… Špatně.
Jinými slovy prostě celý ten zvolený postup. A zvolený materiál. A.., no.., všechno. Špatně, špatně, špatně.
Výsledek? ABSOLUTNÍ radost.
Protože:
Je to všechno, jen ne dokonalý. A budu to muset celý předělat, samozřejmě. :-D Ale ta nedokonalost byla cíl. Že jsou připínáčky na každém papíře chycené jinak. To by mě pár let zpátky zabilo. Že stoprocentně neladí barvy na vytisklém papíře s tím, co jsem já domalovávala. Neexistuje. A tak dále.
Před pár lety, to možná ještě před rokem, bych dovnitř v tej vší nedokonalosti tu večerní skupinu ani nepustila. Teď jsem tloukla upadnuvší připínáček ještě v momentě, kdy první účastnice stála ve dveřích.
Celou tu dobu jsem byla hlavou jen tam, na tom místě, s tou sem-tam frustrací a zároveň obrovským bavením se sama nad sebou. Všechny myšlenky a analýzy zmizely. Soustředila jsem se, abych neublížila víc, než je nezbytně nutný sobě, papírům, zdi…
Klienti budou mít berličku, pomoc přímo proti sobě, desítky vypsaných emocí, ze kterých si jen vyberou tu "jejich", tu, kterou třeba zrovna nedokážou pojmenovat. Protože to je někdy sakra těžký.
Tvořím. Svoje. Pro ostatní. Pro sebe. Tam, kde je moje srdce. I hlava. Tam, kde mohu být sama sebou.
