Slunovratové myšlenky.., odpovídající tomuto temnějšímu období.

Myšlenky posledních dní… z pohledu řekněme … uzemněného, protože kdybych vystoupala výš a dotkla se duchovnější roviny, bude to celé znít ještě úplně jinak. Ale od toho tu jsou povolanější. :-)

Několik dnů zpět jsem na Instagramu zahlédla příspěvek Jany Novotné – maminky, která tam sdílí příběh své rodiny s vážně nemocným synem. Bylo to kraťoučké video, na kterém žena objímá a kolébá toho malého Kubíka a u toho krátký popisek něco ve smyslu "Každý den teď u nás někdo je, dneska babička…"

Zahodila jsem telefon a dovolila si krátké pozastavení nad tím, "každý den teď u nás je"… a projelo mi hlavou – nejdřív v absolutně obecné rovině (už úplně mimo tuhle konkrétní rodinu) a poté jsem to vztáhla k mému životu a mým blízkým – co všechno se musí stát, abychom přehodnotili, přenastavili, změnili… návyky, hodnoty, postoje.., život…

Přišla myšlenka, jak těžké je jen se s někým dohodnout na setkání, s dětmi, bez dětí, jakkoli… Že od sebe bydlíme třeba i hloupý kilometr a přesto se dokážeme potkat jednou za měsíc… O vídání se s rodinnými příslušníky, pakliže nebydlí za rohem ani nemluvě… Vždycky je tam práce, povinnosti, dům, pejsci, přejezdy, priorita jinde… Co by se muselo stát, aby všechno tohle šlo stranou? Aby se ta nejvyšší hodnota překlopila?

Jeden moudrý muž na skupinové terapii říká – Je to pořád málo. Svět se mění, krize rostou, lidé se probouzí, ale pořád je to málo, pořád to není dost, jde to příliš pomalu. Pokud se nestane tragédie, většina lidí svůj život není schopná změnit… Souhlasím s ním…

A plynule můžeme navázat jednou z těch tragédií.., tou, která se stala včera v Praze… A mně to nedá, propojím to s tím, co denně zažívám v terapeutické praxi a co týdně řeším se studenty ve škole ... a říkám si – jak je možné, že se těmito událostmi neotevře debata o tom, jak vedeme své děti? Jak je možné, že se v dnešní "vyspělé" době stále vedou diskuze o tom, jestli je nebo není správné děti trestat, ponižovat, fyzicky jim ubližovat?! Kde se otvírá debata o příčinách těchto neštěstí?! Protože jak moc musí být zraněná duše, aby dokázala zabíjet – jiné, potažmo sebe?

A tak jen příklady z praxe, absolutní namátkou… Všechno dospívající mezi 14-20 lety

"Nenávidím se. Nikdy neudělám nic dobře. Kdybych tu nebyla, všem to bude jedno…"

"Já bych mnohem radši někam blíž a třeba s někým, koho znám a ne do pětihvězdičkovýho hotelu do Francie, kde si mě ale táta stejně za týden ani nevšimne… Stačilo by mi, kdyby si se mnou občas třeba povídal…"

     "S mámou zase špatný. Jen na mě řve, když se mi něco povede, tak to přejde, když něco zkazim, křičí na mě, jak jsem jí zase zklamala, že už neví, co se mnou, že mě pošle k tátovi… Jenže ten mě taky nechce… Já jsem prostě úplně k ničemu, jsem úplná kráva…"

"No dělám to kvůli tátovi. Nechci to studovat, nebaví mě to, ani to nechci dělat, ale možná, že když to vystuduju… Sportuju, aby si mě všiml, vždycky jsem věděl, že nikdy nebudu tak dobrej jako brácha, ten byl vždycky nejlepší ve všem, ale tady je něco, co bych s tím tátou mohl mít třeba společný… Třeba pak začnu mít pocit, že taky za něco stojím…"

"Netěším se na nic… Nevím. Mám pocit, že úplně všechno je špatně. Že jsem nejhorší ve škole, že mi nic nejde, že jsem horší a ošklivější než všichni ostatní…"

"Táta měl přijet no, ale nepřijel… Volala jsem mu, to mi nevzal… Pak jsem mu psala, to teda zobrazil. Je to pár dnů… Tak třeba odepíše…"

(Pokud se v tom někdo uvidíte, prosím vás, nejsou to doslovné přepisy, jsou to kombinace různých lidí z různých měsíců…)

Tak a teď mi dovolte položit mi otázku – pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde necítí lásku, necítí přijetí, nadto může být fyzicky trestáno – jinými slovy je s ním jednáno z pozice absolutní moci dospělého – pak nastoupí do klasického vzdělávacího systému, kde jsou standardně od 3 let na denní bázi potlačovány jeho potřeby a emoce, a velmi lehce se může stát, že s ním někdo jedná dál jako s něčím méněcenným.., (a tady to extrémně zkracuji, protože toho, čeho se na nás dopustil školní vzdělávací systém, to by vydalo na knihu a ne na pár řádků…) v jakého dospělého takový člověk dospěje? Bude mít radost ze života, pocit, že je jedinečný, výjimečný, že je dost, že si zaslouží žít dobře a kvalitně? Těžko…

Hluboko v sobě bude mít zakořeněné, že dost není a nikdy nebude, že je míň než ostatní, že jeho emoce a potřeby nejsou důležité, že si lásku musí zasloužit… A taky možná to, že svět je zlý, špatný, hodný jedině nenávisti... Tím absolutně netvrdím, že bych si troufla tady modelovat profil střelce – chraňbůh – a popravdě jsem se o informacích ani nijak nepídila… Jen popisuji, v jakých místech se tohle téma otevírá mně…

Pokud je stále běžná separace novorozenců v porodnicích, Estvillova metoda vyplakávání dětí, příkazy a (i fyzické) trestání dětí, neustálé srovnávání a hodnocení, orientace na výkon a orientace na chybu, nepozornost a nepřítomnost dospělých výměnou za sítě a technologie, a tak dále a tak dále, mohla bych pokračovat…

… pak se přeci nemůžeme divit, že u někoho predispozice v kombinaci se sociálním prostředím povedou k takové nenávisti k sobě samému a celému světu, že se jednoho dne takový člověk rozhodne se z toho zlého světa sprovodit a vzít s sebou další…

Vybízím tady k zastavení a zamyšlení…

Ti z vás, kdo už děti máte – cítí z vás vaše děti bezpodmínečné přijetí? Jsou pro vás dost i když pláčou, vztekají se, jsou absolutně k nevydržení..? Zažívají vaší vědomou přítomnost? Jste rodiče, takže děláte chyby, občas vám to ujede, jasně, jsme lidi a je to normální – umíte to s dětmi pak komunikovat? Umíte se vrátit, vysvětlit, omluvit se..? Berete své děti jako lidi na stejné úrovni?

Ti z vás, kdo děti zatím nemáte – a to je čistě osobní doporučení z vlastní zkušenosti a z toho, co mám sesbíráno z praxe – příprava na těhotenství, příprava předporodní, příprava na porod… Super... A... Jděte dál! Hledejte. Čtěte. Snažte se pochopit, co se děje ve vás... Bohužel se tohle stále neučí, bohužel tohle stále není součástí společenské diskuze. Jak se chovat, jak vést své děti tak, aby se neopakovaly chyby předchozích generací…

Vytvoříme si nové, o tom asi žádná :-) ale už přeci víme dost na to, abychom minimálně dokázali do dospělosti vyvést mláďata s nepošramocenou sebehodnotou. Ale to začíná u každého z nás. U těch zranění a traumat našich vnitřních dětí. Makejme. A třeba se jednou budeme moct přestat o děti svých dětí bát…

A ještě jednou opakuji – moje téma, moje myšlenky.., to, co včerejší a podobné události otevírají ve mně.

S velkou pokorou k životu a s myšlenkou na pozůstalé a ti, kteří byli přítomni…