Pracovat na sebe či pracovat pro tebe, učit se či neučit, být či nebýt – žít či nežít…

Moje děťátko nepatří mezi druh, který by nutně vyžadoval dětské kolektivy. A já nepatřím mezi dospělé, kteří by potřebovali jasně danou pracovní dobu od-do a striktně určenou rutinu.

Od Jonathanovo zhruba dvou let jsem se smála tomu, jak když přijde na prázdný hřiště, raduje se a volá "Jé, sám, sám. Nikdo není!" Nic moc se na tom za tři roky nezměnilo. Když už mezi dětma je, tak je to v podstatě dobrý, stejné je ale to, že to nepotřebuje. Být ve větší skupině dětí ho vyčerpává, snadno pak somatizuje a potřebuje hodně vyndavat emoce, které se tam děly a celkově to pro něj není snadný. Jak by mohlo, všechny děti odráží prostředí, ve kterém se nacházejí, ale on víc než 98% ostatních lidí na planetě... 

Má úzkou skupinku nejbližších lidí, do které, když někoho přijme, ten někdo se stává rodinou a jen tak ho z ní nepustí. Když mu byly ty zhruba dva roky, říkával večer "Mám rád maminku, tátu, babi, dědu, Lilinku, Sofinku, Jolanku…" Někdy k tomu přidal i jména maminek jeho nejoblíbenějších holčiček. S postupem věku se list proměnil především v tom, že už neřekne, že má rád maminku :-D a u holčiček teď inklinuje k o něco starším ročníkům, než je on sám, nicméně princip u něj zůstává stejný. Buď jsi rodina anebo nejsi.

Co se týče mě, práce každý den stejná, ve stejný čas, na stejném místě, by mě zahubila. Jsem takový ten multičlověk, přeskakující z jednoho do druhého, byť v pro mě jasné struktuře a systému, který si ale musím nastavit já – ve svém čase, své energii, svých potřebách… Pojí se s tím to věčné téma, alespoň v kruzích, ve kterých se pohybuju, a to – svoboda vs. jistota.

Protože ono je sice úplně parádní mít možnost dopřát tomu svýmu chlapečkovi – no ono i sobě, co si budem – takovýhle dny, dny, kdy ráno vstanem, vezmem kola a jedeme do lesa, nemusíme řešit čas a nic jiného a on je absolutně šťastný. Objevíme novou trasu, cestou sesbíráme pár ostružin… Jenže jsou to dny, který "nejsou zaplacený". A není jich málo. Práci během školního roku pak rvu většinou do dvou a půl, max. tří dnů v týdnu. A to na tu náročnost a fakt nezbytnou potřebu psychohygieny v tomhle odvětví zas není moc. 

Ustát si tohle věčný dilema bývá chvílema dost těžký a před pár měsíci už jsem byla na hraně toho, jestli se normálně nenechat zaměstnat v nějaký škole a nenajet na klasičtější režim, nepoložit se do nadýchaných obláčků finanční jistoty, kdy budu vědět, kolik každý měsíc přijde… Možnosti přišly hned, jak jsem tu myšlenku jen párkrát obrátila v hlavě… Ustála jsem to. Zvolila svobodu. A nejistotu.

Protože… potom mi ten můj skoro pětileťáček zbrocenej potem a popíchanej od trnů pyšně přinese dvě ostružiny se slovy "Maminko, jsou sice malý, ale jsou pro tebe, byl jsem odvážnej a šel tam." a po obědě se ke mně přitulí u knížky a já vím, že ne.., že si nechci nechat vzít možnost strávit tímhle způsobem třeba dva dny v běžném pracovním týdnu. Byť to znamená, že ho v létě nemůžu vzít na deset dnů k moři s all-inclusive nebo v zimě na týden do Rakouska na hory. Ale můžu s ním být v tom obyčejném životě, co nejvíc to jde… Takže lezeme po kamenech a koupeme se v řece a ztrácíme se na kole a jezdíme vlakem.., a trávíme čas s těmi lidmi, kteří jsou pro nás rodinou. Protože zatím to tak potřebuje a zatím to tak naštěstí i chce. A brzy to chtít třeba nebude.

Mimochodem tohle zamyšlení mělo být o unschoolingu :-D ale nějak se mi to vymklo. Jakmile nepíšu hned v ten moment, co mi myšlenky běží hlavou, rozeběhnou se pak někam úplně jinam. Ale chápete, že jo, prostě mi v tom lese projížděla myslí představa, co se za rok, za dva stane a jestli Jóňa skončí v nějakej "alternativnější" škole anebo nakonec zůstane "doma". Uvozovky z důvodů – slovo alternativní bych plošně nahradila slovem přirozený, a to doma by rozhodně nebylo doma, ale spíš v nějakém komunitnějším způsobu vzdělávání.

Jo a… stavovali jsme se pak cestou zpátky na limču a mé téma evidentně jelo v silných vibracích – vedle u stolu seděli dva muži, kteří za hodinu neodešli od tématu svých příjmů a svých luxusních dovolených, potažmo příjmů a dovolených svých známých nebo přátel. V duchu jsem se usmívala, nemohla jsem si pomoct a zároveň jsem si tak pozorovala, co to se mnou vevnitř dělá. No dělalo. Ne že ne. :-)

Ještě bych tu ráda zmínila tu neustále pociťující hlubokou vděčnost naší školce Berounce, kterou tvoří parta tak úžasných dospělých, že v ní každé (nejenom) dítko může být samo sebou. Se vším, co se mu děje v životě, se vším, co přináší, se vším, kým je. Díky, díky, díky.