Je čas...

... vrátit se ke psaní. Já jsem vlastně asi nikdy nepřestala, píšu prakticky od momentu, kdy jsem psát uměla a obzvlášť v období dospívání jsem měla plné "šuplíky" různých povídek, úvah, několik rozepsaných románů, desítky básniček, texty ke kytaře apod. Psaní byl únik z bolesti, psaní byl ventil, psaní pomáhalo a ulevovalo v momentech, kdy mi nebylo dobře a ty niterné pocity musely ven tak, aby se neprojevily v nějakých jiných formách, typicky sebedestruktivních, se kterými jsem v teenagerském věku měla také bohaté zkušenosti. Možná i proto se slečny mezi čtrnácti a dvaceti lety staly mou přirozeně cílovou skupinou, protože si stále dost živě vybavuji strasti tohoto období. A i přesto, že nynější generace žije už v úplně jiném světě než tehdy před patnácti lety já, stále s nimi moc cítím a velmi, velmi rozumím jejich prožívání, zmatkům v hlavě a bolestem, které dávají pocit, že nepřežijete.

Neschopnost dokončovat mi v psaní zůstala. :) V současnosti mám rozepsané tři větší věci a můj odjakživý sen vydat jednou vlastní knihu, je stále stejně v nedohlednu. Zřejmě ještě neuzrál čas, nicméně minimálně je zajímavé sledovat proměny ve směru potenciální knihy.

Když jsem byla mladší, toužila jsem vydat knihu povídkovou. Milovala jsem styl Michala Viewegha a i teď, s větším odstupem při čtení svých povídek z doby prvních let na vysoké škole, mi přijde, že jsem psala dost čtivě, že se mi to vlastně dařilo. Sebekritické okénko v této oblasti nečekejte. :-D

Jakmile jsem se během studií dostala k rádoby výzkumné činnosti a sáhla jsem si trošku na publikování článků, toužila jsem pokračovat v tvorbě odborným směrem. Tohle snad ani nemá smysl zpětně komentovat – jak vypadá publikování na akademické půdě.., no… Můj subjektivní pocit z toho byl, že několik pořád stejných lidí zkoumá a píše opět pro ty samé lidi, že si to navzájem hodí do sborníků, přednesou na konferenci, ale byť kvalitní výzkumy se moc nedostávají dál než za ty stále stejné kruhy akademiků. Vliv na změnu minimální a tahle zkušenost mě tehdy ohromně frustrovala.

Když jsem pak místo na doktorské studium zůstala doma na mateřské, ještě jsem s myšlenkou akademické dráhy chvíli koketovala, ale naštěstí brzy jsem pochopila, že pro mě tudy cesta nepovede – minimálně ne v tomto období. A rozepsala jsem román. Haha, to je pro osobnost s mou vůlí, roztěkaností a s desítkami rozdělaných činností najednou skutečně nemožný úkol. Nicméně znovu, když se k těm stránkám starým čtyři roky a k příběhům samozřejmě rozběhnutými všemi směry, vracím, nápady tam vidím super. Jen by chtělo, aby to v téhle fázi někdo převzal a dokončil. :-D

A jak je to v současnosti?

První, v podstatě dokončené, psaní je absolutně autentický a na dřeň vyprávěný příběh o růstu skrze bolest. Můj příběh. Ryzí emoce, čistý nefiltr. Ještě jsem se nerozhodla, jestli ho pustím do světa, jelikož se v něm objevuje několik velmi reálných postav z velmi reálného života. Dumám nad tím, jak to udělat, abych ho ven dala, protože vnímám, že může být inspirující číst něco takhle upřímného a vidět tu možnou proměnu z absolutního zahlcení emocí a bolestí do stavu absolutního a čistého přijetí.

Druhé rozepsané psaní je kazustické a budu ho psát roky a roky, pravděpodobně se mnohokrát zaseknu, zarazím, přestanu psát a pak se k němu budu vracet. Vidina je sepsat postupně zajímavé příběhy z praxe a s narůstající zkušeností je pak třeba zpětně komentovat.., jen bych na to potřebovala druhý život, ve kterém odletím někam do hor nebo k moři, ideálně do hor nad moře a budu jen psát. Jinými slovy – opět v nedohledu. :))

Třetí je také kazuistické a naprosto unikátní v tom, že ho tvořím společně se svou patnáctiletou klientkou. Tady věřím, že se navzájem podpoříme a tento projekt dokončíme. Otázka je zase kdy, protože obě fungujeme v nastavení – teď se zvedla energie a MUSÍM a musím OKAMŽITĚ psát a poslat to ze sebe ven.., a jakmile se tohle neděje, tak psát nejde, ne na sílu. I tak je to ale tvoření obrovsky zajímavé, inspirující a z mého pohledu smysluplné. Snoubí myšlenky její, čisté a ryzí, komentáře a mentální procesy moje – nad tím, co se nám odehrává v terapii i nad tím, jak mi zrcadlí mnoho mých vlastních témat a pak také doslovné přepisy některých částí z terapie. Těším se, moc se těším, až tenhle počin pustíme ven. :-)

Do té doby, v nárazech a nepravidelně, budu psát své myšlenky, nápady, příběhy a sem tam nějaké kazuistiky. Pokud cestou někoho inspiruji k zamyšlení nebo přivedu k úsměvu, bude to příjemný bonus k tomu, co mi psaní samotné přináší. :-)